Moje blogová historie

12. října 2015 v 0:00 | LuiSummer |  me
Na úplný začátek cítím zodpovědnost se k něčemu přiznat. Nemusíte se bát, nejde o nic extremně dramatického, jak už si většina z vás nejspíš představuje. Vlastně se spíše jedná o takový můj historicky první průzkum, který bohužel pro mě neskončil úplně tak, jak jsem si představovala. Ale můžu vám prozradit, že za neúspěšný se také označit nedá.

Každopádně zpět k mému průzkumu. Za poslední týden jsem prolezla opravdovou spoustu blogů. A když říkám spoustu blogů, myslím tím opravdovou spoustu.Vlastně je dost pravděpodobné, že pokud vlastníte aktivní či neaktivní blog na této doméně, je možné, že v minulých dnech jsem na něj zabloudila. Prolezla jsem blogy knižní, které obvykle vyhledávám, až po blogy se zaměřením na módu a kosmetiku, které jsem navštěvovala poprvé v životě.

Teď si asi říkáte, jaký jsem k tomu měla důvod a jak to vlastně souvisí s mým výzkumem? Odpověď je jednoduchá. Na každém blogu jsem hledala ten klasický úplně první článek. Pokud nevíte, co mám na mysli, myslím takový ten úvodní, který představuje začínající blog. Přesně toho se totiž můj výzkum týkal. Potřebovala jsem zjistit, jak by měl takový úvodní článek na blogu vypadat. Zkrátka získat inspiraci pro to, abych dokázala dát dohromady ten svůj.

Na většině blozích úvodní článek moc slov ani informací neobsahoval.Našla jsem ale dva styly úvodních článků, které se objevovali nejčastěji.Ten první z nich bych nazvala jako takové klasické uvítaní. Většinou se jednalo o něco ve stylu :,,Vítám vás na novém blogu. Jmenuju se Julie a tento blog bude o tom a o tom.''
Nemůžu říct, že tenhle styl úvodního článku je špatný. Konec konců autor\ka v něm představí svůj blog a také své úmysly. Občas nám také prozradí své jméno. Ale jak jsem pročítala spousty a spousty takových článků, došla jsem k závěru, že to není nic pro mě. Chci začít jinak.


Zkrátka nevím jak by takový úvodní článek působil na vás, ale ve mně to velký dojem nezanechalo. Jistě autor\ka by mohla psát o věcech mně blízkých, nebo spíše slibovat, že o nich bude psát, ale kdo ví jaký styl psaní má a jestli by mě vůbec její články bavily. Zkrátka z takového článku nejspíš ani nepoznám, jak daný člověk píše. Navíc, jak už jsem zmiňovala, takový článek by na mně zas až tak pozitivní dojem neudělal a kdo ví, jestli bych se na daný blog vrátila.
Takže první možnost jsem zavrhla.

Druhý styl častých úvodních článků se ani tak netýkal nového blogu jako spíš jeho autora či autorky. Většinou popsali sami sebe, své zájmy či svůj vzhled. Někteří přihodili i svůj životní příběh. Musím se přiznat, že tahle možnost mi byla na první pohled i docela sympatická, ale pak mě napadlo, k čemu by vám vlastně bylo, kdybych hned v prvním blogovém článku odhalila svou identitu či mé slabé/dobré stránky. Chci být chvíli záhadná Lui. Chci, abyste sami zjistili, jaká jsem. (A taky jsem dětinská a chci si hrát na slečnu tajemnou) Věřte mi, že pomocí vyjadřování v článcích jde občas poznat danou osobu mnohem lépe než na první pohled ve skutečném světě.

Tohle je ale jen první část druhého tipu úvodních článků.
Tahle druhá možnost má totiž i svou horší stránku. A o co že jde? Většinou je to pojmenováno 20. Faktů o mně. Však to znáte. Myslím, že vám nemusím ani vysvětlovat oč jde. Autor vypíše 20 random věcí o sobě, které ho právě napadnou a úvodní článek je na světě.

Hurá!

Myslím, že ani nemusím vysvětlovat, proč jsem tuhle druhou část okamžitě zavrhla. Řekla bych, že jsem učinila dobré rozhodnutí, že jsem zrovna tohle úvodní představení nezvolila, avšak máme tu problém. Nezvolila jsem jsi ani jednu z uvedených možností. Nezkoumala jsem všechny ty blogy právě proto, abych našla recept, jak napsat správný úvodní článek? Přesně tady má můj malý výzkum zlomový bod. Vyzkoumala jsem sice jaké úvodní články se objevují nejčastěji, avšak stále jsem nepřišla na to, jak napsat ten svůj.

Historicky první průzkum LuiSummer selhal. Zatleskejme ji přátelé.

A tak jsem hodlala návrh úvodního článku odložit na neurčito, dokud by mě něco nenapadlo. A zrovna když už jsem se chystala opustit křeslo u svého psacího stolu, napadlo mě :
,,Jaký úvodní článek jsem vlastně napsala na svém prvním blogu?''
Oči se mi okamžitě rozsvítily a tvář mi zdobil ďábelský úsměv.
Mám to! Tohle mi rozhodně pomůže! Navíc kopírovat sama sebe, to přece můžu, ne?
A tak jsem vyťukala starou adresu svého blogu a skrolovala. Dlouho dlouho jsem skrolovala, až jsem našla historicky první článek na mém prvním a teď už bohužel bývalém blogu. Každopádně rozsvícené oči pohasly a ďábelský úsměv vystřídal spíš nafučený výraz.

Žádný úvodní článek tam nebyl. Prostě jsem hned psala na určité téma. Ignorovala jsem jakýkoliv pokus o představení blogu či sama sebe.

Ach jo. Byla jsem zklamaná, že jsem nepřišla na žádný nápad, jak to uvést na starém útočišti či zde. Ale jak jsem tak koukala na svůj starý blog, vyvolávalo to ve mně spoustu pěkných vzpomínek.
A díky tomu mě napadlo, že skvělý úvodní článek na blog by bylo představit mou blogovou historii. Konec konců představím vám v ní sama sebe jako autorku ale také své blogové úmysly a jako bonus navíc na sebe prásknu, jak jsem vlastně s blogem začínala. Jelikož i když je tohle nový blog, tohle není má první zkušenost s tímto záhadným místem.

Tak dámy a ehm…dámy? Konečně se přesouváme k pointě tohoto úvodního článku. Pokud čekáte, že psaní bylo mým koníčkem od malička, musím vás zklamat. Ale nezoufejte, jednu příhodu z dětství spojenou se psaním přece jen mám.
To byla tehdy Lui ještě malá holčička. Teda ne že bych teď byla velká, měřím něco kolem 155 centimetrů a stále jsem bohužel označována za tu malou. Ale jistě chápete, jak to myslím. Takže pokračujeme. Jak už jsem zmiňovala, byla jsem v páté třídě a to pro mě znamenalo první slohovou práci. Víte tehdy jsem ani netušila, že existují lidi, kteří si záměrně vymyšlejí své vlastní prostředí, postavy a děj. Netušila jsem, že psaní jako takové se považuje i za něco velmi pěkného a uměleckého. Pro mě to tehdy byla jen práce do školy. Úkol, který jsem musela odevzdat.
Každopádně zadaní slohové práce bylo velmi jednoduché. Měli jsme si vymyslet vlastní příběh. A poté ho přečíst před třídou. Víte, většina mých spolužáků napsala jak šli babičce vyvenčit psa, jak navšitivili své kamarády.

Drželi se při zemi.
Nechápala jsem to. Měli jsme volné téma, tolik možností.

Já jsem napsala příběh o dívce, která si tehdy strašně moc přála koně, ale její rodiče na to neměli finanční prostředky. A tak jednou, když se vracela na kole ze školy, našla starou porozpadlou stáj, ve které zaslechla řehtaní koně. Zvědavost jí nedala a i přesto, že byla stodola strašidelná, rozběhla se do ní. A štěstí jí přálo. Našla tam velkého a krásného bílého koně. Okamžitě si k němu našla cestu. Avšak potom ji zastavil hluboký hlas neznámého muže, který ji před koněm varoval. Dívka ale i přes jeho varovaní koně neustále navštěvovala a učila se na něm jezdit. Jednou, když jezdila, kůň spatřil dalšího černého koně a rozběhl se za ním. Dívka spadla a oba koně společně utekli někam pryč. Celá vyděšená to chtěla jít oznámit jeho majitelovi a vyčítala si, že jej neuposlechla. Určitě od něj dostane vyhubováno. Ale stáj už tam nebyla. Zmizela. Dívka celá zmatená nechápala situaci. A pak si v trávě všimla zrezivělého přívěsku, ve kterém byla fotka, na které byli oba koně spolu.

Víte, dodnes sama moc nerozumím, co jsem tím vlastně chtěla říct, či jak jsem na to vůbec přišla. Avšak pozitivní reakce jsem se od své učitelky nedočkala. Naopak. Dostala jsem za pět. Nechápala jsem to. Tak moc mě bavilo vymyslet si vlastní příběh, myslela jsem si, že by mohl být dobrý. A on dobrý byl. Důvod mé špatné známky byl ten, že mi má učitelka odmítala uvěřit, že se jedná o mou práci. Myslela si, že jsem to odněkud opsala. A za žádnou cenu mi nechtěla věřit. Tehdy jsem to nechala být a byla zklamaná, ale dnes mi to spíš vždy vykouzlí úsměv na tváři.
Je vtipný, když někdo podceňuje malou holku. Ale podceňovat malou holku s obrovskou fantazii byste zkrátka neměli.
Tak a tohle bylo moje historicky první setkaní se psaním. Jistě nedopadlo asi úplně dokonale, ale na tom nezaleží. O pár let později jsem stejně na tu starou slohovku zapomněla. A k psaní mě nenapadlo se vrátit. Sama nevím proč. Tehdy jsem měla nejspíš jiné starosti a bohužel tady v životě, který žiju, neexistuje žádná magie, která by mě tehdy osvítila a řekla mi ,,Ano Lui, tohle je přesně ta činnost, pro kterou jsi se narodila.''

Ale to vůbec nevadí, jelikož o pár dalších let později jsem si k psaní našla cestu sama. Teda úplně sama ne, ale to už je jen maličký detail tohoto dlouhého příběhu. Důležité je, že se jednalo o zlomový bod, kdy jsem se psaní začala věnovat naplno a uvědomila si, že je to právě to, co mě to neskutečně baví. A taky že má nehoda se slohovkou v páté třídě možná nebyla úplně náhoda.

A jak to tedy vůbec bylo?

Nastoupila jsem tehdy do osmé třídy. Zkrátka začátek nového školního roku. Vůně papučí v šatnách. Však to znáte. Ne, doufám, že ne protože u nás na škole to nebyla zrovna ta nejpřijemnější a nejsladší vůně. Každopádně začátek nového školního roku neznamená jen nové sešity, ale také nový zasedací pořádek. Zasedací pořádek, který to všechno způsobil.
Abych vám trochu přiblížila Lui v osmém ročníku na základní škole: Byla jsem nejmenší osoba v celé třídě. Zkrátka malá a až příliš drobná dívka na rozdíl od ostatních. Byla jsem tedy, vlastně stále jsem, bledá jako sníh. Jediné co udržovalo mé spolužáky při tom, že jsem naživu, byly moje růžové tváře. Vlasy jsem měla dlouhé a většinou rovné, jen občas se ty neposlušné mrchy trochu zvlnily. Takhle jsem tehdy vypadala a když nad tím přemýšlím, skoro vůbec jsem se nezměnila. Tedy co se vzhledu týče. U povahy to samé ale říct nemohu. Tehdy jsem byla neskutečně stydlivá. Bála jsem se s lidmi navazovat oční kontakt, bála jsem se kdykoliv na mě někdo promluvil a rozrušila mě téměř každá maličkost. Byla jsem malá nenápadná plachá dívka, kterou ve třídě téměř nikdo neznal.

A pak tu byla ona. Naprostý opak mě. Měla krátké blonďaté vlasy, které si vlnila, a byla naštvaná, když se ty neposlušné mrchy srovnaly. Nebála se lidem dívat do očí, neustále někomu pomáhala, neustále s někým mluvila a vždycky kolem sebe měla hromadu lidí. Byla to slečna oblíbená a každý ve třídě ji znal. Takže, jak vidíte, nebyla mým naprostým opakem nejen ve vzhledu. Měla jisté kouzlo osobnosti, které já postrádám dodnes.

Každopádně se z nás staly nové spolusedící. A jak si tak odlišné dívky rozuměly? Možná čekáte negativní příběh. Příběh o tom, jak jsme spolu nevycházely a hádali se, ale opak je pravdou. Během pár dnů se z nás staly nejlepší kamarádky.
A právě ona mě jednou poprosila, abych ji napsala příběh. Příběh o ní a jednom jejím idolovi. Víte, vůbec netuším, proč oslovila zrovna mě. Možná proto, že jsme tehdy byly opravdu blízké kamarádky? Těžko říct. Jak říkám, od mé první zkušenosti se psaním jsem jakékoliv vymýšlení příběhů vypustila z hlavy. A co se její prosby týče, samozřejmě jsem neměla v plánu jí vyhovět. Ale jakmile jsem přišla odpoledne domů ze školy, zjistila jsem, že prakticky nemám co na práci, přepadla mě obrovská touha zkusit něco napsat.
A tak jsem odhodila školní tašku do kouta, jak bývá snad u každého v pateční odpoledne zvykem, a místo abych vyrazila ven zasedla jsem k počítači a začala psát. Víte, myslela jsem, že budu psát jen malou chvíli, ale já se ani nenadála a uběhl celý páteční den.
Neskutečně mě to bavilo. Vůbec jsem nevnímala okolní svět, byla jsem uzavřená ve své bublině a moc se mi tam líbilo. Jak už jsem zmínila, nejen že mě to neskutečně bavilo, ale jakmile jsem se vypsala, cítila jsem se uvolněněji. Tedy až na nepříjemnou bolest v zádech, kterou zná asi každý z vás, pokud u psaní článků ztvrdne až příliš dlouhou dobu.
A jak dopadlo moje první dílo? K mému překvapení nebyla má spolužačka jediná, kdo jej přečetl. Nechala to ještě přečíst svým kamarádkám. A všem se to líbilo. Víte, to bylo to, co mě tehdy neskutečně nakoplo. Dělala jsem něco přičemž jsem mohla být sama a v klidu a zároveň měla i zpětnou vazbu od ostatních lidí.
Chtěla jsem se o své příběhy podělit i s ostatními lidmi než jen s kamarádkami.
A právě proto jsem se rozhodla založit vlastní blog.

Ehmmm…Lui nechtěla bys prozradit jak to skutečně bylo?!

Dobře, dobře tohle není tak úplně pravda. Ve skutečnosti jsem neměla potřebu se o své příběhy dělit s dalšími lidmi. Mělo to trochu jiný důvod. Poněkud ehm… trapný.
Své příběhy jsem tehdy ukládala ve Wordu do počítače a po nějaké době už zabíraly až příliš místa na disku. Potřebovala jsem místo, kde bych mohla mít všechny své příběhy po kupě a zároveň nezaplňovala místo na disku. Tehdy jsem totiž ještě neměla vlastní notebook a veškeré své práce ukládala na taťkův disk. No a řekněme, že se mu stálý nedostatek paměti moc nelíbil.
Ano, hádáte správně. Můj důvod k založení blogu byl nedostatek místa na disku.
Jak motivující pro začínající blogery.
A tak jsem místo ukládaní do počítače zveřejňovala články na blog. Moc lidí tam nechodilo, ale v tu dobu mě to ani netrápilo. Byla jsem ráda, že už články zbytečně nezaplňují taťkovi místo na disku a kamarádkám stačilo poslat pouze odkaz. Bylo to pro mě jednodušší. Jenže po pár měsících se mi lidé začali ozývat v komentářích. Vůbec jsem netušila, odkud se vzali, ale neustále jich přibývalo. Byla jsem šťastná, že mě podporuje tolik lidí, avšak moje kamarádka, která tohle všechno způsobila, se mnou moje nadšení nesdílela. Právě naopak. Najednou změnila názor a trvala na tom, abych s tím přestala. Tehdy jsem byla ale až moc zamilovaná do psaní na to, abych se ho vzdala.
Takže jsem se vzdala našeho přátelství. Holt někdy člověk musí jít za tím, koho co miluje.


A když už jsme u té lásky, moje láska ke psaní mě ještě dlouhou dobu nepustila. Psala jsem každý den a vedla svůj blog tak, jak jsem vždycky chtěla. Zkrátka dělala jsem to, co mě bavilo a k tomu mě ještě podporovalo stále více a více lidí. A mě to bavilo čím dál víc a víc. Milovala jsem to. A tak jsem ve psaní neustále pokračovala. Řekla bych, že tak v polovině prvního ročníku byla moje blogová kariéra zrovna v tom nejlepším. Měla jsem spoustu návštěv a pozitivních komentářů. Přesně to, co by mě při založení mého blogu ani nenapadlo.

Jenže znáte to přísloví v nejlepším se má přestat?
Ne že bych měla v plánu se tímto příslovím řídit. Obzvlášť co se psaní týkalo. Ale tehdy jsem se zamilovala znovu. A tentokrát to nebylo něco. Tentokrát to byl někdo.
Vím, teď to zní strašně hloupě. Nebojte svým zamilovaným příběhem vás dnes trápit nebudu. O tom třeba jindy. Každopádně tehdy jsem na svou lásku ke psaní dočista zapomněla. Všechny ty pocity pro mě byly nové, občas jsem byla zmatená. A na psaní jsem v tu dobu neměla ani pomyšlení.
Byla jsem taková ta hloupá zamilovaná holka. Teď už jsem snad jen zamilovaná holka. A hloupá jen občas.
Což je docela trapné vzhledem k tomu, že mi nedávno táhlo na sedmnáct let.
Jo to je opravdu poprvé v životě, co jsem zamilovaná. A co jako? Jsem ráda, že jsem počkala, protože myslím, že se to vyplatilo.
Navíc teď, když jsem si konečně urovnala všechny svoje pocity, cítím, že je to tak správně.

No a milí neznámí, pomalu ale jistě se blížíme ke konci tohoto článku. Ale ještě předtím vám prozradím, proč jsem se vlastně rozhodla k blogovaní vrátit. Víte, ten, koho mám ráda, má taky svůj koníček, ve kterém je skvělý a poslední dobou se mu daří víc a víc. A já vždycky jsem strašně pyšná na to, když vidím, jak se mu daří. Jak ho to baví. A když jsem to poslední dobou tak pozorovala, uvědomila jsem si, že právě stejné pocity ve mně vyvolávalo psaní. Myslím, že v životě je důležité milovat někoho ale také něco. Když vám jedna z těhle částí chybí, není to ono. Člověk, který má obojí, je opravdu šťastný.
~~~~
Doufám, že se vám můj první článek na tomto blogu líbil. A třeba ho někdy zase navštívíte. Budu moc ráda, pokud mi zanecháte nějakou vaši reakci, ať už pozitivní nebo negativní. Či se jen se pochlubíte, jak jste s blogováním začínali vy.
A pokud nemáte k tomuto článku co říct, pak děkuji alespoň za přečtení.
 


Anketa

Líbil se ti článek?


Komentáře

1 Vea Vea | 12. října 2015 v 17:44 | Reagovat

úžasné! Nemám slov! rozhodně piš víc a víc a častějc a delší články!! :D  :-D

2 LuiSummer LuiSummer | Web | 12. října 2015 v 17:46 | Reagovat

[1]: Z tou délkou článků jsi nejsem jistá. Zrovna u tohohle mi totiž příjde že jsem to ''trošku'' přepískla. Každopádně moc děkuju,budu se snažit psát jak mi jen volný čas dovolí.

3 Aki Aki | E-mail | Web | 12. října 2015 v 19:15 | Reagovat

Fúha, ja osobne som vždy veľmi rada, vymýšľala svoje vlastné príbehy ,ale na rozdiel od teba som si ich ukladala iba vo svojej hlave.Spočiatku som chodila na rôzne blogy  a čítala príbehy od iných autorov až mi to nedalo a vyskúšala som na písať krátku poviedky. Síce tam bolo veľa nielen gramatických chýb , ale opisy neboli dostačujúce. :-D  Niežeby sa aj teraz tie gramatické neobjavili , ale je to omnoho lepšie než na začiatku. Ale predstav si , aké bolo pre mňa prekvapenie,keď behom pár dní sa u mňa objavil prvý komentár. Tá radosť bola neopísateľná, to pochopí iba ten ,kto sám píše príbehy.A kladné komentáre iba pribúdali. Občas som dostala aj radu , kde by som to mohla vylepšiť a načo si mám dávať pozor. Ale ,keď sa vracali tí istý čitatelia dávalo mi to silu a chuť do písania. Ak si teraz spomeniem , ako som písala na začiatku priznám sa , že sa za seba hanbím , ale som iba človek a každý sa učí na svojich chybách. :-) Na mojom prvom blogu ak si dobre spomínam som mala iba taký mini oznam , že sa na ňom objavia poviedky na istý a pár , a že občas tam hodím obrázky. Ale na mojom terajšom blogu , tam nemám žiaden úvod,  proste som tam iba preložila všetky svoje poviedky. Luis som veľmi rada, že si sa mi ozvala a rada som si prečítala celý článok pre mňa bol veľmi záživný , čo sa mi tak často nestáva,lebo občas keď čítam úvody ,tak s mi chce pri nich spať , ale tvoj bol taký živý , že som netrpezlivo čítala každý riadok čo sa nového o tebe dozviem. Ináč som veľmi rada, že nie som sama, ktorá nepatrí ku krpcom ,lebo meriam až 155 cm :-D

4 LuiSummer LuiSummer | Web | 12. října 2015 v 19:39 | Reagovat

[3]: To já samozřejmě taky. Od malička jsem byla strašný snílek a neustále jsem jsi v hlavě představovala všemožné scenáře situací.Nikdy by mě ale nenapadlo že to budu v budoucnu sepisovat a už vůbec že to bude někdo číst. Život je zkrátka plný překvapení. :D Co se týče začátku blogovaní,mám to stejně. Také spousta nesmyslů a chyb za které bych se teď nejraději propadla do země ale co,nikdo dokonalý z nebe nespadl. Podle mě si tímhle projde každý bloger.
Jinak moc děkuju za pochvalu,opravdu jsem ráda že se ti článek líbil a ještě víc mě potěšila tvá zpětná vazba.
PS : Malí lidi jsou nejlepší! :D

5 Vea Vea | 13. října 2015 v 16:27 | Reagovat

[4]: Luiii :-( a já za to můžu že mám skoro 180cm?

6 Arya Arya | 13. října 2015 v 17:43 | Reagovat

Byl to opravdu zajímavý článek, já naštěstí patřím výškově k průměru, ale i tak si kolikrát připadám malinká. Těším se na další příspěvky :)

7 Cilka Cilka | Web | 13. října 2015 v 18:08 | Reagovat

Oslepla som asi. Preboha, to si koľko písala? :-D
Takže... Začínaš upe od znova?
Som trošku naštvaná. Ty si nič nečakala a prišla ti obrovská spätná väzba... Ja som začala s tým, aby som bavila ostatných, so zámerom mať spätnú väzbu a doteraz, po piatich dlhých rokoch sa to stále nestalo. Táto "spravodlivosť" ma bude vždy štvať.

8 LuiSummer LuiSummer | Web | 13. října 2015 v 18:58 | Reagovat

[5]: Hele,já vysoký lidi neodsuzuju. Ty jsou pro nás malý lidi důležití a nenahraditení. ;-)

[6]: Děkuju moc. Budu ráda když sem zase zavitáš.

[7]: Já vím,já vím. Trošku jsem to přepískla ale zkrátka jsem si nemohla pomoct. :D Jinak jo dalo by se říct. Začinám od znova. Jinak já myslím že zpětnou vazbu máš dobrou...co jsem tak koukala na články.

9 Vea Vea | 13. října 2015 v 19:21 | Reagovat

[8]: neodsuzuješ, jen píšeš že malí lidi jsou nejlepší.. tím pádem já jako velká nejsem nejlepší!! :(

10 Asuka Asuka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 17:31 | Reagovat

Úžasný úvodní článek^^
Když nad tím tak přemýšlím, uplně ve všem tě snad chápu. Pamatuju si jak jsem začínala já - a že to byl otřesný začátek - ale teď, po roce věnování se blogu, jsem s tím chtěla seknout, že tohle není pro mě, že mé články jsou stejně naivní jako byly na začátku a že to nikam nevede. Ale bylo mi líto to opustit, tehdy jsem neměla cíl, ale dnes už ho mám. Chci se zlepšovat v tom co mě baví, jinak se dál totiž neposunu. Nejde o to kolik člověk vydá článků za týden, ale o to co do nich dá. S každým mím článek chci být o něco spokojenější než s tím předchozím, chci se posouvat dál. A tobě přeji totéž :) člověk potřebuje čas aby začal znovu. Aby začal znovu a správně^^

11 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 16. října 2015 v 17:49 | Reagovat

Lui, jsem tak neskutečně ráda, že jsi zpátky! Také jsem vděčná, že jsi nám poprvé tak nějak plnohodnotně poodhalila zákulisí, a já tak můžu vidět, jak vytoužené to tvoje psaní je. :)
  Doufám, že se tvá blogová kariéra opět rozjede a rozkvete do předchozí slávy. Zasloužíš si to. :)
Plánuješ nějaké příběhy? Prosím!
  Chyběla jsi mi.

12 Crazy Jull Crazy Jull | Web | 17. října 2015 v 20:29 | Reagovat

Tvůj úvodní článek je asi ten nejlepší, který jsem kdy četla. Navíc mě donutil se zamyslet nad tím, jaký úvodní článek jsem napsala já. Zjistila jsem, že úplně příšerný. :D
Budu se těšit na tvé další články,protože mě vážně moc zaujal styl tvého psaní. :)
-CrazyJull

13 LuiSummer LuiSummer | Web | 17. října 2015 v 22:42 | Reagovat

[10]: Nevím co víc říct,možná tak to že naprosto souhlasím. A moc moc děkuji.

[11]: Ach,jsem tak ráda že jsi na mě nezapoměla. Také jsi mi chyběla. Jinak příběhy rozohodně plánuju,ale bude to chtít ještě čas.

[12]: Děkuju moc. Přiští týden určitě čekej článek.

14 Simix Simix | Web | 29. října 2015 v 13:38 | Reagovat

~Čaué~
Taky jsem už za svojé blogerskou éru prolezla plno blogů. Což je jasný ...
Třeba ale plno blogů za jeden den, ale ne pod tímto účelem.
Ty chceš začínat, když už jsi začala? Asi mi nedošlo, že je tohle úplně nový blog...Já začala psát asi od třetí třídy příběhy a deníček :)
Ten příběh s koněm.. nádherný :)
Škoda, že ti jen učitelka nevěřila, že je to tvoje práce. Bylo to asi moc dobré na tvůj věk. Byla jsi asi tak dobrá, že tomu nemohla uvěřit.
Většinou znám holky, co jsou naštvané, když si vlasy vyžehlí a ony se jim zvlní. :D
Tak Tě k psaní vlastně přivedla kamarádka, co už není tvou kamarádkou.
Já se na prvním stupni zapojila do pár soutěží, ve které se psali příběhy... a jednou se mi povedlo vyhrát. :D Asi jednou z pěti pokusů :3
Byl to neskutečně dlouhý článek ale hezký :)
Tak pá zamilovaná Lui :3 :D

15 vea vea | 15. prosince 2015 v 13:13 | Reagovat

heeej LUIII :D kde se fláká článeek? :D dsotaneme ho alespoň jako dárek k vánocům?https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/4f/4b/ec/4f4bec3db0a9792a8177a5c960ab081f.gif

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama